Kořeny biosyntézy

Vznik somatické psychologie je (v euro-americké kultuře) spojen se jménem Wilhelma Reicha, který formuloval koncept charakterových pancířů – svalových blokád bránících vnitřnímu proudění. Je zajímavé a pro současnou psychoterapii poučné, že jím objevené zóny napětí odpovídají pozici energetických center ve východním pojetí. Pracoval s dechem a stresovými pozicemi, čímž dosahoval uvolnění nahromaděného napětí. Cílem, stejně jako dnes, byla pulsace – přirozený vnitřní pohyb uvolněného organismu.

Na základě jeho práce se zrodily další přístupy – především bioenergetika Alexandra Lowena a Johna Pierrakose. Ty rozvíjely práci s volními pohyby, různými pozicemi a cvičeními, jejichž cílem bylo uvolnění nahromaděné energie. Problémem ale zůstává, že uvolněním energie neřešíme problém, který zablokování způsobil. Úleva je proto pouze dočasná, příčina vzniku blokády není řešena. Tyto nedostatky, stejně jako obohacení znalostmi z východu vedly ke vzniku nového integrativního směru – biosyntézy.

Na vznik biosyntézy měly podstatný vliv také objevy Francise Motta a Franka Lakea v oblasti prenatálních a perinatálních procesů. Podstatný je také vliv Stanleye Kelemana, jeho výzkumu interakce těla a emocí, což je shrnuto v knize „Anatomie emocí“.

David Boadella – zakladatel biosyntézy – je jedním z průkopníků a hlavních představitelů práce s tělem v psychoterapii. Jeho styl vychází z učení Wilhelma Reicha, se kterým se osobně znal. Svou praxi v 60. letech začal Reichovou vegetoterapií, v Evropě byl jedním z pionýrů této metody. Patří k průkopníkům práce s tělem, jakési první generaci, která hledala a experimentovala, objevovala zákonitosti vztahu mezi tělem a psychikou. Byl prvním, který pozval do Evropy Alexandra Lowena. Vůči Reichovi se začal postupně vymezovat a také Lowenova práce, založená zejména na vědomém cvičení s cílem emočního vybití a odblokování, mu postupně přestávala vyhovovat.

Od začátku si uvědomoval meze práce postavené pouze na emočním odblokování a vybití. Stále více zdůrazňoval nutnost integrace prožitkového, pohybového a vědomého. Také mu nevyhovovala jakási unifikovanost, nedostatek respektu k individuálním odlišnostem. Vyvinul proto vlastní směr, biosyntézu, jejímž hlavními principy jsou procesuální přístup a integrace emocí, vědomí a tělesných projevů. V práci vychází z vnitřních signálů a pohybových projevů, které za pomoci různých technik rozvíjí. Spíše než na patologii se orientuje na vnitřní zdroje.