Aktuality

Rozhovor s Martinou Chmelovou, lektorkou vzdělávacího cyklu Biosyntéza pro pomáhající profese

Jaké profese se řadí mezi pomáhající, kdo je to pečující osoba/neformální pečující?

Mezi pečující profese se nejčastěji počítají profese, kde nedílnou součástí jejich výkonu je navázání a podpora dobrého kontaktu s klientem/pacientem/žákem atd. Jsou to sociální pracovníci, pečovatelé, poradenští pracovníci, zdravotníci, učitelé atd.

Neformální pečující je na rozdíl od výše jmenované kategorie jakákoliv osoba bez ohledu na vzdělání, věk a sociální situaci, která poskytuje dlouhodobě péči svému blízkému v domácím prostředí. K pečované osobě jí váže úzký emoční vztah. Nejčastěji pečují o děti, mladistvé nebo dospělé se zdravotním postižením, opožděním, po úraze, dále nemocní partneři, seniorní rodiče. Péči mohou poskytovat sami nebo s využitím terénních nebo ambulantních služeb, mohou „jen pečovat“ nebo při tom chodit do práce atd.

Základní rozdíl mezi oběma skupinami je, že profese – osoba, která chodí do práce – pomyslně za svou prací může „zavřít dveře“. Po odchodu z práce žije svůj soukromý život s možností z kruhu péče vystoupit. Za svoji práci pobírá mzdu.

Neformální pečovatel „nevystupuje“ z péče, je v ní 7 dní v týdnu celý rok, mnohdy mnoho let nebo celoživotně, velmi obtížně nachází svůj osobní prostor a čas, a nepobírá za poskytování péče mzdu. Základní hodnotou je tedy to, že je s někým, koho má rád, na kom mu záleží a toho podporuje a pomáhá mu.

S jakými nejčastějším problémy se potýkají lidé v pomáhajících profesích a pečující osoby?

Obě kategorie, tedy pomáhající profese, kde se jedná o výkon práce, ale i pečující osoby, které se v domácím prostředí dlouhodobě starají o své blízké, nejčastěji čelí syndromu vyhoření. Jedná se o stav celkového vyčerpání, jako důsledku dlouhodobé zátěže. Vyhoření se projevuje na úrovni fyzického, psychického i emocionálního zdraví, ale také v sociální oblasti života. Vyhořelá unavená osoba nemá kapacitu pro sebe, natož pro ty, kterým poskytuje službu nebo o které má doma pečovat. Nemá kapacitu pro asertivní komunikaci, učit se zvládat nové věci, vstupovat do kontaktu s druhými. Cítí velké vyčerpaní, často i podráždění. Mohou přicházet úzkostné stavy až deprese, zdravotní a vztahové problémy atd.

Obvykle jsou poslední, kdo vidí, že se s nimi něco děje. Ostatním je však v jejich přítomnosti nepříjemně, mnohdy nerozumí reakcím, neochotě a problémům, které vyhořelá osoba řeší, nebo naopak vůbec neřeší a vytěsňuje.

Jak jsou podle vaší zkušenosti reflektovány potřeby pečujících, ať už se jedná o profesionály či neformální pečující (na pracovišti, v zákoně atd.)?

Z hlediska výkonu profese se do mnohých portfolií v rámci dalšího vzdělávání např. pedagogických, sociálních nebo zdravotnických pracovníků dostávají vzdělávací prožitkové aktivity. Ty učí dotyčné lépe komunikovat, relaxovat, zpracovávat zátěžové situace. Důležité je také rozumět tomu, co se děje mezi nimi a klienty a nacházet způsoby adekvátní osobní ochrany, přeladění a také zdravé a efektivní způsoby zacházení se sebou a druhými. Vzdělávání může být podpořeno týmovou nebo individuální supervizí zaměřenou buď na kasuistické příběhy a jejich řešení, nebo reflexi vlastních pocitů, reakcí atd.

U neformální pečujících je to určitě také o možnosti vzdělávání, individuální práci např. s poradcem nebo psychoterapeutem. Velmi účinné jsou svépomocné skupiny, které pomáhají pečujícím sdílením, edukací a inspirací k řešení nebo zvládání různých situací.

Jaké jsou nejčastější "pasti" spojené s péči o druhé?

Péče o druhé je krásný a naplňující úkol. Síla poskytování jakékoliv péče nebo služby druhým spočívá v tom, že potřebujeme vědět jak, co a komu (to jsou odborné znalosti, postupy, metodiky). Zároveň jsme tam sami za sebe v celém lidství – se všemi našimi schopnostmi komunikace, vnitřní síly, kapacity, zkušeností, celou mozaikou svých silných i slabých stránek a zranění. To je velmi podstatná síla. Ta se ale stává pastí v momentě, když nemáme odstup nebo nerozumíme tomu, co se děje mezi námi a klientem.

Pastí se tedy stává ta největší hodnota v péči – blízkost s druhými. Jednou mi klientka může připomínat moji neoblíbenou kamarádku, jindy mě bolí zub a hádám se s manželem. Musím se učit zvědomovat a pracovat s tím, co mě na této úrovni ovlivňuje a bere mi kapacitu. S tím se člověk nerodí, je to dovednost, které je třeba se naučit.

V péči o blízké je emoční blízkost také výhodou (každý si přeje vyrůstat, žít, stonat nebo umírat doma). Pokud se jedná o dlouhodobou péči, pasti, které vznikají blízkými vztahy mezi pečujícím a opečovaným, jsou velké a významné. Např. pečujete o seniorního rodiče a pořád zůstáváte i v dospělosti do určité míry dítětem svého rodiče. To může přinášet různé složité situace v chápání toho, co se děje, v komunikaci, v nárocích na obě strany atd.

Lze se "naučit", jak být dobrým pečujícím a zvládnou vše s tím spojené?

Jak pečující profese, tak pečující v domácím prostředí mají svá specifika. Pro obě skupiny ale existují možnosti, jak na sobě pracovat. Tedy, podporovat svou psychickou a emocionální stabilitu a porozumění situacím, které nastávají blízkým kontaktem s druhými. Vnímavost, citlivost, komunikační schopnosti, porozumění různými situacím – to vše si lze do určité míry osvojit a natrénovat.

To je velká naděje pro služby, školy, zdravotnictví, ale i pro soukromé vztahy. Podporou určitých specifických dovedností, sdílením, výměnou informací a tréninkem můžeme nastavovat kvalitnější a zdravější vztahy k druhým a sami k sobě. Vyžaduje to chuť, odvahu a sílu reflektovat svoji současnou situaci. Nezbytná je také motivace učit se novým dovednostem.